O MNĚ

Největším milníkem byl pro mne rok 2013, kdy naše děti (tenkrát Šárka 3,5 a Víťa 1,5 roku) byly stále nemocné, nebo usmrkané, nechtěly jíst a já na tom byla podobně, bez energie, bez chuti do života ...

... a tak jsem začala pátrat, kde je chyba. Takový život přeci nemá význam a já nechtěla takto žít napořád.

Z okolí jsem sice slyšela, že to je normální, že jsou děti nemocné - ony si ty nemoci tahají ze školky, oni si tím musí projít. S těmito a podobnými větami jsem však podvědomě nesouhlasila. Nejvíce mě nakopla slova dětské doktorky, když dětem v lednu 2013 diagnostikovala opakovaný zánět průdušek. Předepsala antibiotika a v kartě hledala, kdy naposledy je děti užívaly - polovina ledna - přesně před rokem. AHA. Vánoce a cukroví - kvanta cukru v různých podobách.

Na začátku naší "cesty" jsem tedy začala pátrat po tom, co to je CUKR a co se děje v těle při jeho trávení. Objevila jsem zelené potraviny a důležitost zdravé střevní mikroflóry. Pak přišlo na řadu několikaměsíční zkoumání OČKOVÁNÍ (tady mi byly impulsem opět děti a jejich záněty středního ucha způsobené "nějakým streptokokem" - to mi nedávalo smysl - vždyť jsou přeci očkované. Jenže při očkování vakcínou proti 11 či 13 bakteriím Vás nikdo neupozorní, že se dítěti snižuje imunita vůči desítce ostatních bakterií. Přečetla jsem spoustu knih, článků, shlédla desítky přednášek a diskuzí na youtube a udělala si vlastní jasný závěr - Kdybych ještě někdy měla dítě, rozhodně bych ho už nenechávala očkovat. Což neznamená, že bych tímto čtenáře těchto článků nabádala k neočkování - to určitě ne, nechť se každý rozhodne podle svého uvážení.

Dalším dobíječem energie se stal pohyb. Patřil k tomu, co bylo pro mě v průběhu dětství a dospívání přirozené. Hry na schovku, vybiky, honičky, .... závodní volejbal, v mladších dorostenkách dokonce na nejvyšší republikové úrovni, sportovní příprava na fakultu tělesné výchovy a sportu, kam jsem nakonec díky neúspěšným přijímačkám z němčiny na filozofické fakultě nenastoupila. A tak jsem odjela na 2 roky do Prahy. Na Vyšší odbornou školu ekonomickou a učila se německy o ekonomice mezinárodního hospodářství, z čehož mi v paměti nejvíce utkvěla věta jednoho skvělého profesora: "Grammatik ist scheisegal".  A toto prohlášení v různých podobách se mi potvrzuje neustále. Jsem více praktik než teoretik. 

Sport mi chyběl. Vyplavení mravenčí kyseliny. Přirozená detoxikace potem. Posílení srdce. Roztažení plic a hluboké dýchání. A tak jsem zase začala běhat, plavat, jezdit na kole po lesích, cvičit. Zorganizovala jsem v našem střítežském kulturáku kondiční a taneční cvičení, což byla skvělá donucovací metoda k pravidelnému pohybu. Ráda na ty chvíle plné potu, přitom s úsměvy na tvářích sousedek, vzpomínám. Vrátila jsem se k volejbalu, nejdříve plážovému, později i šestkovému. A časem přišla i mnou vždy odříkávaná jóga. Fakt se k ní asi musí dozrát :-)  Ale paddleboard na mořských vlnách a wakeboard jsou taky božské sporty!  A nesmím zapomenout na Krakonoše - procházky po jeho hřebenech a lesích jsou jako pohlazením po duši.

V roce 2015 přišel na svět náš třetí dar z nebes. Naše nejmladší dcerka Barunka. A teprve teď náš životní styl nabral ty správné obrátky. Začala jsem zkoumat stravu a její vliv na fyzické, psychické i duševní tělo téměř do detailu. V průběhu let jsem na sobě a částečně i na rodině otestovala RAW stravu (mohu vřele doporučit - v té době jsem překypovala energií - v době, kdy jsem ještě čtyřikrát denně kojila, jsem si dokázala užít ráno s Barunkou na plavání kojenců se saunováním, uvařit oběd, vyzvednout starší děti ze školky, odpoledne uběhnout 8 kilometrů s časem pod 50 minut a večer šít dětem softshellové oblečení a přitom nepadat únavou "na hubu", což by bylo před rokem 2013 pro mě nepředstavitelné - druhorozeného synka jsem od kojení odstavila ve 12 měsících, protože jsem byla úplně vyčerpaná a stále nemocná. Vyzkoušeli jsme jak makrobiotiku, která mě stále "baví" nejvíce a opačnou nízkosacharidovou stravu, která je však při naší převážně rostlinné stravě dost náročná, brzy jsem od ní upustila. Držela jsem se přesvědčení ,že zdraví je tvořeno z 80% stravou, z 10 % pohybem a 10 % myslí / odpočinkem.

Nakonec mi děti a knihy ukázaly, že největší vliv na zdraví má PSYCHIKA! Objevila jsem "kouzlo psychosomatiky". Čili psyché + soma (duše a tělo).

"Chceš-li zhojit tělo, musíš předně zhojit duši." Platón

A to ne zrovna příjemným způsobem. Během třetího těhotenství špatně vycházel tripple test, hodnoty ukazovaly na možnost Downova syndromu. Byla jsem odkázána do genetické poradny, kde mi byl radikálně a bez citu doporučen odběr plodové vody. Šílený nápor na psychiku při představě propíchnutí těhotného břiška injekční stříkačkou. Od špatného výsledku testu po samotný zákrok uběhly asi 2 týdny, zřejmě nejhorší a nejčernější 2 týdny v životě. (Myslím, že v této době jsem na Barču přenesla nedůvěru v lékaře - nenechá na sebe sáhnout, preventivní prohlídky jsou plné křiku a čím je starší, tím silnější je její obrana.) Ty hodiny čekání na výsledek od ranního odebrání plodovky po večerní zazvonění telefonu byly šílené.

Myslela jsem že mi bolestí pukne hlava. A jaká to byla okamžitá úleva, když mi konečně v šest večer zazvonil telefon a paní genetička mi oznámila, že je vše v pořádku. Jako mávnutím kouzelným proutkem bylo okamžitě po bolesti hlavy a celkovém napětí. Tato zkušenost mě připravila i na nádherný bezbolestný porod - stačilo jen přijmout fakt, že ty porodní kontrakce tu jsou ne proto, aby mi způsobovaly bolest, ale aby se uvolnily porodní cesty. Barunka vyjela ven jak z tobogánu a já 5 dní po porodu razila na poštu na kole.

Dalším impulsem byl Šárčin komplikovaný zánět ucha - slyšela ve škole věci, které slyšet nechtěla a příliš dlouho jí tam ležely, a než se mi svěřila, byl už zánět příliš rozjetý. Dostal se jí až na lebeční kost a tak musela podstoupit operaci a do ouška jí byla zavedena ventilační trubička. Tímto zákrokem jsem opět získala respekt k lékařům! Především chirurgům.

Ukončili jsme tréninky plavání a nevěděli, jak budeme řešit v létě bazén a moře, které děti zbožňují. Zbývaly asi 4 měsíce do začátku školního kurzu plavání, na které se Šárka těšila, ale pro lékaře bylo nemyslitelné. A tak jsem Šárce večer připomínala ať poprosí svého vnitřího lékaře a představuje si, jak má ouško zdravé, zahojené a trubička sama leze ven. Týden před zahájením školního plavání jsme šli na kontrolu. Paní doktorka neoblomně trvala na tom, že na vyndání je moc brzy, že trubičku je potřeba nechat zavedenou alespoň rok. Šárka ji měla sotva 4 měsíce a byl duben. A já už v hlavě vymýšlela, jak to budeme praktikovat v létě ... jenže při kontrole paní doktorka zjistila, že trubička vypadla. Okomentovala to slovy: "No vida, tak příroda si to zařídila, jak sama chtěla." My s Šárkou jsme na sebe spiklenecky koukly a věděly .... Od té doby si dávám opravdu pozor na to, co děti cítí, protože už moc dobře vím, že nemoce jsou zadržené negativní emoce.

Tímto objevem jsme získaly všichni, ale děti především, neboť jim už dokážu prokouknout zatím každou nemoc - resp. náznak nemoci. Stačí si s nimi popovídat, co je trápí, co se jim kde přihodilo, co jim kdo nepěkného pověděl, čeho se lekly ... a do druhého dne "nemoc" většinou vymizí. Už se málokdy stane, že bychom kvůli nemoci rušili domluvená setkání a různé akce. Vlastně i toto bylo jedním z impulsů k hledání příčiny nemocí. Díky tomuto uvědomění jsme k dětem a jejich "výchově" začali přistupovat tak nějak jinak, než je v Česku zvykem. Tělesné tresty u nás už neexistují (obzvlášť po té, co jsem objevila kraniosakrální terapii a s ní spojené kouzlo či v horším případě trauma doteku, bych byla sama proti sobě.) Brzy jsme zjistili, že zlem cesta ke štěstí nevede, že zlo budí zlo a co zaseješ, to se Ti vrátí.

"Naším hlavním smyslem v tomto životě je pomáhat druhým. A pokud jim nemůžete pomoci, alespoň jim neubližujte."  Dalajláma

A co se týče energie stravy? Stravujeme se prostě a jednoduše - PŘIROZENĚ - VĚDOMĚ - RACIONÁLNĚ (s rozumem - víme co a proč, nám které jídlo přinese). Prostě se stravujeme tím, co je pro lidské tělo přirozené (občas si také dopřejeme něco mimo náš jídelníček, ale pak si vždy uvědomíme, že nás to uspokojilo možná psychicky - síla zvyku z dětství a mládí, ale fyzicky vůbec, spíš naopak.) Děti si jídlo maximálně užívají. Každé jídlo, které jim uvařím, vychvalují. Při přípravě jídla mi kradou zeleninu pod nožem, běda jak má někdo jiný o trošku větší porci ... zkrátka vypadají spokojeně a hlavně s chutí do života, za což jsem velmi vděčná.

Jediné, co se nám nepodařilo vyřešit, byl u naší nejstarší dcerky vbočený kotník a výrazně špatné pokládání nohy špičkou dovnitř, někdy i tak extrémně, že zakulhala nebo si o nohu zakopávala. Nepomohly ani návštěvy fyzioterapeuta a poctivé domácí cvičení. Ani 2 roky "bosé chůze". Dnes už vím, že příčinou byl emocionální blok v oblasti kříže. 

A jak jsem na to přišla?

V létě 2017 jsem si prošla kratším skoro půstem - během 5 dnů jsem hodně pila čistou vodu nebo vodu s citronem a medem a když mi byla zima a měla jsem v sobě divné pocity, zahřešila jsem rýží nebo jablečným pyré. Po půstu jsem v sobě objevila touhu pomáhat ostatním lidem k obnově zdraví. Tím jsem se pomalu dostala na svou cestu, ale pořádně jsem ještě nevěděla kudy kam se vydat. Fascinuje mě lidské tělo a jeho energie. A to energie z jakéhokoliv zdroje - strava, psychika, meditace, prána, kamarádi, smích. Přihlásila jsem se na původně půlroční on-line kurz "Poradce pro výživu a suplementaci". Mám za sebou zatím 5 úspěšně absolvovaných testů, desítky sestavených jídelníčků na různá témata, ale dokončení čeká na dlouhé zimní večery, přeci jen se 3 dětmi, domácností, velkou zahradou a milionem koníčků se těžko nutí k sezení u počítače a vytváření časově náročných jídelníčků zaměřených na různé zdravotní potíže.

V lednu 2018 s prvním úplňkem přišel ten správný čas na 7 denní půst o vodě, v poledne s trošinkou naředěné čerstvě lisované zeleninové či ovocné šťávy. Aby to byl opravdu půst a ne hladovka, cvičila jsem při tom čchi-kung (ba duan jin - osm brokátových pokladů) na posílení a uzdravení celého těla, meditovala a chodila na procházky. Prosila hvězdy, aby mě navedly na tu správnou cestu než budou Barunce 3 roky, abych měla dostatek času do skončení čtyřleté rodičovské dovolené. Protože i když vaření a jídlo miluju, nebylo to úplně to stoprocentní, čemu bych se chtěla věnovat několik hodin denně, někomu diktovat, čím se má stravovat a kontrolovat ho, prosedět hodiny u počítače tvorbou jídelníčků. To sezení u kompu mě prostě nebaví, na rozdíl od ajťáků :-)

V červenci, těsně před Barčinými třetími narozeninami, jsem objevila kraniosakrální terapii. A to úplně náhodou. V jednom časopise, v němž jsem se začetla do rozhovoru s Ivetou Duškovou, která tuto metodu praktikuje na své rodině. Poté, co jsem si nastudovala, co to ta kraniálka vlastně je, jsem věděla, že to je přesně TO, CO HLEDÁM. A že to je to TO, čemu se chci učit a dále hlouběji studovat. Sama jsem se hned objednala na kraniosakrální ošetření, abych ho vyzkoušela i na vlastní kůži. A pak bylo absolutně jasno - na kranio docházím pravidelně a na masáži už  mě asi nikdo neuvidí :-)

Kraniálka pro mě znamená ten nejjemnější a nejjednodušší způsob, jakým se může člověk vrátit k původnímu zdraví.

Svým způsobem uvádí do praxe všechny informace z knihy Molekuly emocí od Candace Pert, nebo moudra Johanny Budwigové, či životní přístup Brandon Bays nebo L.Hay a spousty dalších knih od různých lékařů a odborníků, které se mi dostaly do rukou a které jsem četla jedním dechem.

V říjnu 2018 jsem v Praze velmi úspěšně ukončila kurz kraniosakrální terapie (který je zaměřen hlavně na praxi a teorie je jen okrajová - něco pro mě :-)) plus práci s energií a nechala se zasvětit do REIKI. Během kurzu jsem ošetření praktikovala na rodině a kamarádech a radovala se z každého malého i velkého "zázraku", který se mi odehrál pod rukama.

Mamka měla asi před 20 lety úraz s kolenem. Od té doby ji občas pozlobilo a při chůzi do schodů mu ulevovala. Už po prvním ošetření si chválila, že o něm vlastně už vůbec neví. Po kraniosakrální terapii mívá pocit, jakoby se vznášela.

Víťa, který začal chodit do první třídy, ráno plakal, že ho bolí bříško a hlava - nechtělo se mu do školy ani za mák. Po 2 ošetřeních odchází s úsměvem na rtech.

Barunce se s příchodem nízkých podzimních teplot a vlivem drsné změny z letního pohodářského režimu do školního kolotoče a zřejmě i mnou přeneseným stresem - stíhat všechny časy, pomůcky do školy, kroužky, atd atd. spustila rýma. Stačilo desetiminutové ošetření, protože delší dobu v klidu nevydržela, a druhý den bylo po rýmě.

Největší posun k dobrému jsem zaznamenala u naší Šárky - nožky už jí chodí normálně.

(napsáno dne 11.10.2018)

Další úspěchy budu postupně vkládat do referencí.

Kraniálka mě baví. Protože mě fascinuje. Vidím v ní jistý smysl života a jeho naplnění. Každé ošetření provádím s láskou a vírou v uzdravení, bez ní by totiž nebyl úspěch zaručen. Při každém ošetření se cítím "být doma" - nevnímám čas, jen puls (řeč) těla pod nebo nad rukama.

Praktikování této metody nepřináší rizika ani vedlejší účinky. Jen málo terapeutických postupů to může o sobě tvrdit.


Také byste chtěli vyzkoušet moudrost svého těla prostřednictvím mých rukou? Objednejte se, přijďte se na hodinu uvolnit a dát prostor Vašemu vnitřnímu lékaři. 

Chtěli byste prokonzultovat Vaši stravu? Ráda si popovídám i o energii stravy, i když zatím ještě nejsem certifikovaná, věřím, že už mám co předat ... :-)